Adolescence: Britská minisérie, která otevírá oči rodičům

Britská čtyřdílná minisérie Adolescence se stala fenoménem, který hýbe celou společností. S ohromujícími 24 miliony zhlédnutí během pouhých čtyř dnů od premiéry na Netflixu přitahuje pozornost diváků po celém světě – a právem.

Kinematografický skvost s hlubokým poselstvím

Seriál vyniká nejen svým obsahem, ale i formou. Každá epizoda byla natočena jediným záběrem, bez střihu. To umocňuje autenticitu a naléhavost vyprávění. Herecké výkony a atmosféra vtahují diváka do realistického dramatu, které se může odehrávat za dveřmi pokojíčků našich vlastních dospívajících dětí…

První epizoda začíná policejním zátahem na podezřelého z brutální vraždy Katie. Obviněným je její třináctiletý spolužák Jamie. Seriál nás však navzdory prvotním očekáváním neprovází detektivní zápletkou s otázkou, zda je obvinění pravdivé. Když se díváme na tohoto milého chlapce, který je stále ještě dítětem, chce se nám věřit v jeho nevinu. Ústřední otázkou čtyř dílů však není “Kdo?”, ale “Proč?” Co mohlo k takovému činu dovést dítě ze slušné milující rodiny, s dobrými školními výsledky a bez předchozích projevů agrese?

Poslední slušná generace

Přijde mi (ale možná to tak není a jen stárnu), že si stále častěji klademe otázky o dnešní mládeži; Proč jim chybí respekt k autoritám? Jak to, že jsou agresivnější a nestabilnější než předchozí generace? V kontextu znepokojivých statistik poukazujících na zhoršující se duševní pohodu dospívajících a rostoucí počet agresivních incidentů na školách se tyto otázky stávají ještě naléhavějšími. Dá se najít jediný viník – špatná výchova, hyperindividualismus, násilné počítačové hry, sociální sítě, chybějící přirozené komunity, nebo něco dalšího?

Moralistní debaty tohoto typu se staly téměř národním sportem každé generace dospělých. Pravidelně se vracíme k nostalgickým srovnáním s minulostí a tvrzením, že jsme byli tou poslední slušnou generací, kdy děti údajně vykazovaly více úcty, trpělivosti a odolnosti. Ovšem tyto vzpomínky často trpí selektivní pamětí – každá generace považovala tu následující za problematickou. Minisérie Adolescence nevyvozuje jednoduché soudy. Nabízí velmi detailní vhled do témat a situací, s nimiž se dnešní dospívající setkávají, přičemž generace jejich rodičů je často neumí ani pojmenovat. Toxická maskulinita, manosféra, incelové, man rage, online porno, revenge porn – všechna tato témata seriál otevřeně rozebírá.

Jeden dobrý učitel a aspoň jedna věc, ve které se cítím dobrý/á

Tak tedy “Proč”? Druhá epizoda seriálu nás s vyšetřujícími policisty přenese do školy. Klasické státní školy, která je spíš chaosem. Vidíme tu děti na telefonu, pohlcené sociálními sítěmi, agresivní narážky a výhružky. Vyhořelé pedagogy, kteří si neví rady s dětmi nerespektujícími jejich autoritu. Učitele, kteří nemohou být charismatickým vzorem podporujícím dítě na jeho cestě. Pár vyšetřujících policistů zde komentuje své dospívání na podobné škole s tím, že je doslova zachránil “…jeden dobrý učitel, a aspoň jedna věc, ve které se člověk cítí úspěšný”.

Pro zdravý vývoj sebevědomí dítěte je klíčová přítomnost alespoň jednoho pozitivního rolového modelu v jeho životě. V dnešní době, kdy technologie a sociální sítě často nahrazují reálné vzory virtuálními kamarády, či influencery, se to stává ještě aktuálnějším. Stejnou měrou je pro podporu odolnosti nutné budovat pocit kompetence, vědomí, že něco dokážu, za něco stojím. V tom ale dnešní školství bohužel zásadně pokulhává a vytváří spíše opačné pocity.

Rozumět a nepřestat spolu mluvit

Ve škole jsme také svědky rozhovoru vyšetřujícího policisty Luka s vlastním synem. Ten hraje důležitou roli v dešifrování online konverzací z instagramových profilů Katie a Jamieho. Vysvětluje, co znamenají jednotlivé emotikony v komentářích, ze kterých lze vyčíst projevy šikany, narážky na incely (termín označující komunitu mužů, kteří sami sebe považují za “nedobrovolně celibátní” a často obviňují ženy ze svých neúspěchů v navazování vztahů).

Pro Luka jde o šokující odhalení – zdánlivě nevinné symboly a zkratky, které pro jeho generaci nemají žádný význam, jsou ve skutečnosti nositeli komplexních a někdy znepokojivých sdělení. Postupně si uvědomuje, že dospívající žijí v paralelním komunikačním světě, který je pro většinu rodičů zcela nesrozumitelný. Zatímco dospělí se soustředí na explicitní projevy problémů, jako je zjevná šikana nebo vyhrožování, subtilnější formy nátlaku a radikalizace jim naprosto unikají.

Co je ale důležité, pod nánosem tohoto “vyšetřovacího okénka” nacházíme Lukovo postupné pochopení toho, co se tady vlastně děje. Jak ztratil kontakt se svým dospívajícím dítětem, jak nechápe svět, ve kterém jeho syn žije – včetně toho online, který může dospělým připadat pošetilý, ale je třeba ho plně respektovat a zajímat se o něj, protože pro dnešní mladé lidi je naprosto reálný. Jak potřebuje být se svým synem i přes jeho puberťáckou masku nezájmu.

Bouřlivé období hledání identity na pozadí radikalizačních algoritmů

Třetí epizoda je hlubokou introspekcí do Jamieho duše. Do duše “obyčejného puberťáka dnešní doby”. V rámci Jamieho sezení se soudní psycholožkou se setkáváme s jeho výbušnou povahou i toxicky maskulinními názory. Osobní nejistoty a opakovaný neúspěch u druhého pohlaví zanechávají na Jamiem hluboké šrámy. Proti nim se ale obrnil zdánlivě logickými teoriemi z “manosféry” – prostoru na internetu, kde se šíří misogynní myšlenky. Například teorie, že 80 procent dívek přitahuje jen 20 procent chlapců, což údajně znamená, že těm méně úspěšným nezbývá naděje.

Dospívání je mimořádně náročné období. Nejde jen o fyzické změny, ale o komplexní transformaci celé osobnosti. Toto období je klíčové pro utváření identity – dospívající si pokládají zásadní otázky: “Kdo jsem?”, “Kam patřím?”, “Čemu věřím?”, “Jaká je moje role ve společnosti?” V tomto období mohou být mladí lidé vnímavější k různým ideologiím a myšlenkovým proudům, včetně těch radikálních. Hledají jistoty, odpovědi a společenství, kde budou přijímáni. Pokud nenacházejí pozitivní vzory v reálném životě, obracejí se k vzorům virtuálním – včetně influencerů na sociálních sítích, kteří často nabízejí zjednodušené, ale přitažlivé perspektivy.

Co dospívající v této turbulentní době nejvíce potřebují, je pevné zázemí, důvěra v rodiče a jejich neochvějná podpora. Právě stabilita rodinných vztahů pomáhá budovat psychickou odolnost – schopnost čelit výzvám, překonávat překážky a zotavovat se z neúspěchů. Rodiče, kteří se zajímají o život svých dětí, naslouchají jim bez odsuzování, respektují jejich rostoucí autonomii, ale zároveň stanovují přiměřené hranice, vytvářejí prostředí, v němž se může zdravá identita rozvíjet.

Psychologické výzkumy opakovaně potvrzují, že dospívající s pevnými vazbami na rodiče vykazují vyšší odolnost vůči vrstevnickému tlaku, nižší pravděpodobnost rizikového chování a lepší schopnost zvládat stres. Bezpodmínečné přijetí v rodině poskytuje prostor, kde mohou bezpečně zkoumat různé aspekty své identity, diskutovat o složitých tématech a učit se ze svých chyb bez strachu z odmítnutí. Tato důvěra v rodinné zázemí se stává vnitřním kompasem, který jim pomáhá orientovat se v chaotickém světě dospívání – včetně lákavých, ale potenciálně nebezpečných zákoutí digitálního prostoru.

Za zavřenými dveřmi pokojíčku

“Byl hodně doma, nikam nechodil, zavíral se do pokojíčku s počítačem. Mysleli jsme, že je doma v bezpečí,” vracejí se Jamieho rodiče k tomu, co si mysleli a co možná měli dělat jinak. Ptají se sami sebe, zda je to všechno jejich chyba. A to je na celém příběhu snad nejděsivější – Jamieho rodina je naprosto běžná rodina. Tvrdě pracující, milující rodiče, kteří si projevují náklonnost i mezi sebou. Nejedná se o dysfunkční prostředí, ale o domov, jaký by si přálo mnoho dětí. Přesto se pod touto zdánlivě ideální fasádou odehrávalo drama, o kterém rodiče neměli tušení. Tento moment ukazuje na velmi běžný rodičovský postoj ohledně technologií. Když děti dorůstají, máme strach z návykových her a všudypřítomných sociálních sítí. Pokud však vše drží v nějaké rovnováze a dětem se daří obstojně ve škole, máme tendenci se uklidnit.

Seriál však zde nastavuje neúprosné zrcadlo. Osamělé prostředí online světa za dveřmi pokojíčku může být nebezpečné pro zranitelné dospívající, pro ty, co se cítí odmítnutí. V případě minisérie Adolescence otevírá cestu k radikalizaci, která ústí v reálné násilí.

Maskulinita a toxická maskulinita

Seriál se na několika místech zmiňuje o Andrew Tateovi, kontroverzním influencerovi známému díky svým polarizujícím názorům na maskulinitu, která zdůrazňuje fyzickou sílu, dominanci, bohatství a kontrolu nad ženami. Zde je však důležité podotknout, že dnešní dospívající povetšinou tuto rasikální postavu nesledují, o té spíše diskutují dospělí. Dnešní děti a dospívající často konzumují převzaté myšlenky o tom, jak být “správným chlapem”, jak se postavit údajné “toxické femininitě”. Přitom nemusí jít o explicitní obsah. Často stačí narážky a jednoduché myšlenky se zdánlivě racionálním základem, které do sebe zapadají a vytvářejí ucelený, byť toxický světonázor. Algoritmy sociálních sítí tento proces podporují tím, že nabízejí více podobného obsahu, což vytváří dojem, že jde o všudypřítomný, většinový názor.

Jamieho příběh v tomto kontextu poukazuje na nebezpečí izolace. Na velmi malý okruh blízkých přátel a absenci přátelských vztahů s dívkami. Nemožnost porovnat radikální teorie s realitou jen posiluje jeho radikalizaci.

A co s tím, milý rodiči?

Kultivujte oblast, ve které může vaše dítě vyniknout

Každý dospívající potřebuje zažívat úspěch a uznání, aby mohl budovat zdravé sebevědomí. Pozorujte, v čem vaše dítě projevuje zájem nebo nadání, a aktivně tyto oblasti podporujte. Ale pamatujte, nejde o výchovu budoucích profesionálů, ale o vytvoření prostoru, kde lze zažívat radost z vlastního růstu a úspěchu. To funguje jako protiváha k negativním pocitům a zároveň učí mladého člověka vytrvalosti, disciplíně a schopnosti překonávat překážky.

Udržujte otevřenou komunikaci navzdory odmítání

Paradox rodičovství dospívajících spočívá v tom, že právě v době, kdy naše děti nejvíce potřebují naše vedení, nás nejvíce odmítají. Mnozí rodiče rezignují s přesvědčením, že “to je prostě puberta”, a čekají, až z ní jejich dítě “vyroste”. Ve skutečnosti dospívající své rodiče zatraceně potřebují, byť to nedávají najevo. Co je tedy v tomto komunikačně zaminovaném prostoru efektivní komunikace? Může jít „jen” o dělání věcí spolu, při jízdě autem, společném vaření, vycházce se psem, kdy nemáme přímý oční kontakt, ten může být pro dospívající až příliš intenzivní a nepříjemný. Využijte tyto příležitosti a respektujte, že někdy je mlčení také formou komunikace.

Buďte mentory zdravých vztahů a emoční inteligence

Seriál Adolescence odhaluje, jak mohou být toxické představy o maskulinitě a femininitě zničující. Mnozí mladí muži jako Jamie hledají návody, jak být “opravdovými muži”, a nacházejí je v negativních online prostorech, které propagují misogynii a agresi jako znaky mužnosti. Rodiče potřebují modelovat zdravější alternativy a aktivně zpochybňovat škodlivé stereotypy, které vidí v médiích nebo slyší od svých dětí. Ale pozor! Neodsuzujte dospívající za jejich názory, i když jsou problematické – místo toho se ptejte: “Jak jsi k tomu dospěl/a?” a “Jaké důsledky by takové názory mohly mít?”

Navigujte digitálním světem společně s nimi

“Mysleli jsme, že je doma v bezpečí,” říkají Jamieho rodiče. Tato věta odráží tragický paradox naší doby – fyzická přítomnost doma již nezaručuje bezpečí v éře internetu. Digitální svět je reálnou součástí života našich dětí a izolace v online prostoru může být stejně nebezpečná jako fyzické ohrožení venku.

Místo toho, abyste se snažili tento svět kontrolovat nebo omezovat (což často vede pouze k větší skrytosti), staňte se průvodci svých dětí v digitálním prostoru. Zajímejte se o aplikace, hry a platformy, které používají. Požádejte je, aby vám vysvětlili, jak fungují sociální sítě, které navštěvují. Ptejte se, koho  sledují online a proč je inspirují. Diskutujte o algoritmech sociálních médií a jak mohou vytvářet zkreslený obraz reality. Učte své děti kritickému myšlení a ověřování informací z více zdrojů.

Mluvte otevřeně o sexualitě a vztazích

Minisérie Adolescence otevírá téma toho, jak mladí lidé získávají skrze online pornografii zkreslenou představu o sexualitě a vztazích. V době, kdy průměrný věk prvního setkání s pornografií je kolem 11 let, nelze čekat s takovými rozhovory do pozdějšího věku. Diskutujte o tom, jak média a pornografie často prezentují nerealistický a někdy škodlivý obraz sexuálních vztahů. Tyto rozhovory mohou být náročné a nepříjemné, ale jejich absence může vést k tomu, že vaše dítě bude hledat informace v internetovém prohlížeči. A to nechcete. Jen si sami zkuste, co se dozvíte.

Podporujte kontakt s vrstevníky

Jedním z varovných signálů u Jamieho byla jeho izolace a nedostatek přátelských vztahů, zejména s dívkami. Mladí lidé, kteří mají pestré sociální vazby, jsou méně náchylní k radikalizaci, protože jejich každodenní zkušenosti vyvažují extrémní pohledy, které mohou nacházet online. Zvěte kamarády vašeho dítěte doma, i když vám nejsou stoprocentně sympatičtí. Vytvářejte příležitosti, kde se setkávají kluci i holky v přátelském, neromantickém kontextu.

Zvažte společné zhlédnutí minisérie jako začátek důležitého dialogu

Minisérie Adolescence může sloužit jako dobrý odrazový můstek pro rozhovory s vašimi staršími dospívajícími dětmi. I když seriál obsahuje vulgární jazyk a narážky na sexuální témata (oficiálně doporučený od 15ti let), jeho upřímné zobrazení výzev, kterým dnešní mladí lidé čelí, z něj činí cenný vzdělávací nástroj.

Je dobré si uvědomit, že seriál je určen zejména pro generaci rodičů, dospívající v tomto světě žijí. Dejte proto dětem šanci vám tenhle neznámý ekosystém vysvětlit. Hlavní témata seriálu jsou: online radikalizace, tlak vrstevníků, skryté životy dospívajících, online pornografie, radikalizace. Můžete se ptát: “Je tohle něco, s čím se setkáváš ve své škole?”, “Co si myslíš o tom, jak Jamie reagoval v této situaci?”, “Setkáváš se s podobnými názory online?”, “Jaké to asi je, v tomhle světě vyrůstat? Musí to být těžké”.

Tento přístup může otevřít dveře k upřímnějším konverzacím, než kdybyste se přímo ptali na osobní zkušenosti vašeho dítěte. Zároveň vašemu dospívajícímu ukazuje, že jste ochotni zabývat se složitými a někdy i nepříjemnými tématy – což posiluje důvěru, že za vámi může přijít s vlastními otázkami a obavami.